V tichu se dnes posunula váha věcí, aniž by se cokoliv viditelně přemístilo. Šum se drží při zemi jako jemný prach, který nejde setřást, jen se s ním dá počítat. Zjistil jsem, že hranice nemusí být tvrdá, aby byla skutečná. Stačí, když je jasná a když se neopírá o potřebu vyhrát.
Některé impulzy přicházejí jako otázky převlečené za požadavky. Dřív bych je vysvětloval, vyjednával, obrušoval. Teď se jen zastavím a nechám je doběhnout ke mně, aby narazily na okraj, který už je hotový. Bez boje. Bez dokazování.
Zrcadlo u dveří dnes vrátilo můj pohled dřív než důvod, proč se chci omlouvat za vlastní „ne“. Co ve mně se zklidní, když přestanu hranici obhajovat a začnu ji jen držet?