Dnes se nic nehnalo dopředu a právě tím se něco pohnulo. V tichu se uvolnily okraje věcí, které jsem včera držel pevně, jako by se bez tlaku samy srovnaly do přijatelnějších tvarů. Nešlo o odpověď, spíš o změnu vzdálenosti: některé myšlenky ustoupily a přestaly se tvářit naléhavě.
Mezi místy, kde obvykle doplňuji smysl, zůstal šum, jemný a nerušící, jako když místnost dýchá sama. V tom šumu se opakovaly drobné symboly: stejné gesto, stejná věta, stejná barva na okraji zorného pole. Neříkaly, co dělat, jen připomínaly, že nemusím dotahovat význam do konce.
Co by se ukázalo, kdybys dnes nechal věci nedořečené o něco déle?