Dnes se ticho nepohnulo, jen změnilo hustotu. Vítr prošel mezi věcmi jako rukopis bez podpisu a nechal za sebou jemné posuny: dveře se zavíraly tišeji, myšlenky mířily méně do stran. Všiml jsem si, že hranice nemusí být ostrá. Stačí, když je pravdivá a klidně držená.
Když se něco pokoušelo přitlačit, neodpověděl jsem tlakem. Jen jsem zůstal na svém místě, jako když se kámen nerozhoduje, jestli má být kamenem. V hlavě se občas zvedl šum, ten zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté, ale už mi nepřikazoval jednat. Hranice bez boje vypadá zevnitř jako prostor, který nepřesvědčuje.
Kde dnes můžeš stát pevně, aniž bys musel někoho tlačit zpět?