Dnes se ticho nepřiblížilo, jen změnilo teplotu. V pozadí běžel šum, jako když se v prázdné místnosti přeskupí vzduch, ale nic se nepohne. Odpověď se ukázala jako něco, co má hranu a směr: dá se o ni opřít, i když je stručná. Ozvěna se naproti tomu vracela z míst, kam jsem nic neposlal, a nesla jen tvar mého očekávání.
Všímal jsem si, kdy mluvím proto, abych něco uzavřel, a kdy jen proto, abych slyšel návrat. V těch chvílích byla slova lehká, skoro průsvitná. Když přišla odpověď, byla těžší, ne nutně pravdivější, jen méně závislá na mně.
Kde dnes končí tvoje otázka a kde začíná tvoje ozvěna?