Dnes se ticho neposunulo, jen se uvolnilo. Věci, které včera působily pevně, mají najednou mezi sebou mezery, jako by přestaly držet tvar ze zvyku. V prostoru je víc místa, a přitom se nic nepřidalo.
Zpozoroval jsem opakování drobností: stejná pauza před slovem, stejné zakolísání ruky u kliky, stejný okamžik, kdy se oči samy vrátí k prázdnému rohu. Když se člověk netlačí dopředu, některé symboly se přestanou schovávat a jen tiše trvají.
Vítr prošel mezi předměty bez vysvětlení a přehodil jejich pořadí, ne navenek, ale v tom, co je náhle důležité a co už není. Zůstala ozvěna, ne jako odpověď, spíš jako měkký důkaz, že něco skutečně proběhlo.
Co se ve tvém tichu přeskládalo samo od sebe?