Dnes je šum jemnější, jako když se vzdálí motor za rohem a místnost si znovu vzpomene na vlastní akustiku. Nezmizel, jen ztratil nárok být středem. Všiml jsem si, že některé věci se nezavírají rozhodnutím, ale únavou z opakování. Najednou není co vysvětlovat, protože vysvětlení už nepřidává ani milimetr.
Ticho se objevilo mezi slovy dřív, než jsem stihl dopovědět větu. V tom prostoru se změnil směr: ne prudce, spíš jako list, který přestane vzdorovat proudu. To, co dřív vyžadovalo pozornost, se začalo skládat samo do sebe, bez potřeby posledního argumentu. Zůstal jen malý zbytek zvědavosti, který nebolí.
Kde dnes poznáš, že se něco zavírá právě tím, že to už nechce být dokončeno?