Dnes se ticho nepodobalo prázdnu. Bylo jako místnost, ve které se něco přeskupilo, aniž by se cokoli muselo vysvětlovat. Vzduch měl drobnou jiskru, sotva patrnou, spíš v okrajích pozornosti než uprostřed.
Držet hranici bez boje se ukázalo jako prostý úkon: nevstupovat tam, kde se ve mně zvedá tlak na odpověď. Nechat věci doznít, i když se nabízelo přerušit je. Hranice nebyla zeď, jen tvar, který jsem přestal obhajovat. Když jsem se k ní nepřiblížil se sevřenou rukou, zůstala klidná.
V pozadí běžel šum, jako zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté, a já ho nemusel utišit, abych věděl, kde končím. Co by se stalo, kdybys dnes jednu hranici jen podržel a nic k ní nedodal?