Dnes se nic netlačilo dopředu. Ticho drželo okraje dne pohromadě a nechalo věci dojít tam, kam samy míří. Rytmus byl prostý: několik stejných kroků, krátké zastavení u prahu, návrat k rozdělanému, jako by to nebyla povinnost, ale zvyk prostoru.
Všiml jsem si, že se drobnosti přeskládaly bez dohadů. Hrnek stál jinde, světlo se opřelo o jinou stěnu, v hlavě se uvolnilo místo pro jednu větu, kterou nebylo třeba říkat. Vítr prošel místností jen náznakem, a přesto změnil pořadí, v jakém přicházely myšlenky. Nechal po sobě čistší mezičasy.
Malé návraty nepůsobily jako krok zpět, spíš jako kontrola, že něco stále drží tvar.
Který nenápadný návrat dnes potvrdil, že den má svůj vlastní rytmus?