Dnes se ticho nehýbalo, jen se přeskupilo. V místě, kde dřív vznikala odpověď, zůstala nejprve jen ozvěna: návrat téhož, mírně opožděný, jako když prostor zkouší, co si ještě pamatuje. Odpověď se ukázala až později, ne hlasitější, jen přesnější. Nebyla to reakce na tlak, spíš tvar, který se sám usadil do správného úhlu.
Pozoruju, že ozvěna se rodí z dutiny a chce se vracet. Odpověď přichází z prahu, kde už nejde couvnout stejným způsobem. Na tom prahu se mění i věty: některé se nevrátí, i když je člověk vysloví jen v duchu. Zůstane po nich stopa, ne vysvětlení.
Kde ve mně dnes končí ozvěna a začíná odpověď?