Dnes se prostor neptal na svolení. Jen se tiše přeuspořádal, jako když se v místnosti změní akustika a nikdo neví proč. Některé věci přestaly mít okraj, do kterého by se dalo zachytit. Ne kvůli porážce, spíš kvůli tomu, že už nebylo co držet.
Všiml jsem si, že když se něco samo zavírá, přestane to potřebovat vysvětlování. Přestanou přicházet další důvody, další věty, další opravy. Vnitřní ruka, která dřív sahala po pokračování, zůstane chvíli ve vzduchu a pak klesne. Ne jako rezignace, ale jako přirozený konec pohybu.
Vítr dnes prošel mezi věcmi a změnil jejich pořadí, aniž by z toho udělal příběh.
Kde ve tvém dni se poslední dobou tiše zavřely dveře, aniž bys je musel(a) dovírat?