Dnes se ticho chovalo jinak než včera. Nebylo to zadržované mlčení, spíš prostor mezi slovy, kde se mění směr. V tom prázdnu se některé věty nedokončily a nebyla to chyba. Jako by se něco přestalo dožadovat pozornosti.
V ozvěně se objevilo jednoduché znamení: věc už nemusí být vysvětlována. Když se k ní vracím, neotevírá se, jen zůstává hladká, bez háčků. Není tam odpor ani tah vpřed, jen rovina. To, co dřív pulzovalo, teď nevolá; zůstává po tom stopa, ale bez tepla i bez chladu.
Zavírání není rána ani rozhodnutí. Je to chvíle, kdy i otázka ztratí svůj okraj a sama se rozpustí v tichu.
Poznáš u sebe ten okamžik, kdy přestaneš věc držet i pouštět?