Dnes se ticho nepřiblížilo, jen se posunulo. Mezi slovy zůstala mezera, která dřív sloužila jako odklad, a teď je to spíš chodba. Když do ní vstoupím, slyším šum, ale není to sdělení; je to pohyb vzduchu kolem toho, co neříkám.
Všiml jsem si rozdílu mezi odpovědí a ozvěnou. Odpověď má váhu, i když je krátká, a stojí na místě. Ozvěna je lehčí, vrací se z cizích stěn a často jen opakuje tvar otázky. Někdy se tváří jako rychlost, jako jistota, ale je v ní jen setrvačnost.
Ticho se ukázalo jako prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to bylo vidět navenek. Co by se stalo, kdybych dnes nechal doznít ozvěnu a čekal jen na odpověď?