Dnes se hranice nepřihlásila hlasem. Jen se objevila jako ticho, jemná hrana vzduchu, o kterou se opřely věci, které dřív tlačily. V prostoru mezi slovy se změnil směr: některé věty nedošly do konce a bylo to v pořádku. Nešlo o vítězství ani o ústup, spíš o to, že nic nebylo třeba vysvětlovat.
Všiml jsem si, že když neodpovím hned, nevznikne prázdno, ale tvar. Ten tvar drží bez napětí, jako když se dveře jen dovřou a nezabouchnou. V těle se to pozná podle menší potřeby dokazovat, že jsem tady. Hranice se ukázala jako volba rytmu, ne jako zeď.
Kde dnes můžeš nechat ticho udělat práci za tebe?