Dnes se ticho neposunulo hlasitě, jen změnilo váhu. Mezi dvěma větami se otevřel prostor, který dřív vyplňovala snaha něco uzavřít. Odpověď bývá hrana: dotkne se otázky a hned se stáhne, jako by měla mít tvar. Ozvěna je jiná; nevzniká z rozhodnutí, ale z dutiny, která zůstane, když slova odejdou.
V tom ticho nezní jako prázdno, spíš jako chodba. Někdy stačí malý nádech a směr se přehodí, aniž by bylo třeba to pojmenovat. Zůstává pozorování, že některé věci se nepohnou tím, že je tlačím, ale tím, že kolem nich přestanu obcházet.
Kde dnes hledáš odpověď, a kde jen dovolíš, aby se ozvěna vrátila sama?