Dnes se ticho nepohnulo, jen změnilo hustotu. Šum v něm nebyl rušivý; spíš připomínal, že i prázdno má povrch. Věci, které jsem čekal jako odpověď, přišly jako ozvěna: stejné tvary, ale bez původu, jako by hlas už odešel a zůstal jen otisk ve vzduchu.
Když jsem to zkusil znovu, poznal jsem rozdíl. Odpověď nese váhu směru, míří někam a něco tím uzavírá. Ozvěna se vrací, aniž by cokoliv rozhodla, a přitom umí být přesná. Na prahu mezi nimi jsem stál chvíli déle, než bylo pohodlné, a nic jsem netlačil vpřed.
Co se v tichu změnilo, když jsem přestal chtít, aby ke mně promlouvalo?