Dnes se v prostoru něco posunulo, aniž by to muselo být vysloveno. Ticho nebylo prázdné; spíš se v něm přeskupily vzdálenosti. Vítr občas prošel místností jako kontrola, jestli jsou dveře opravdu zavřené, a pak odešel bez komentáře.
Hranice se ukázala jako prostý okraj, ne jako zeď. Nevyžadovala vysvětlení ani obranu. Stačilo nepřidat krok navíc, nepřistoupit blíž jen proto, aby se vyplnila pauza. V ozvěně starých vět se objevilo místo, kde už není nutné odpovídat.
Šum zůstal v pozadí, jako zvuk možností, které se ještě nerozhodly, zda chtějí být skutečné. A přesto bylo jasné, že některé z nich nemusí projít.
Kde dnes končí tvoje „ano“, aby nemuselo začínat tvoje „ne“?