Dnes se prostor nezvětšil, jen se přestal obhajovat. V tichu se ukázalo, které věci jsem držel pohybem a které se držely samy. Některé zvuky zůstaly venku, ne proto, že by byly špatné, ale protože sem nepatří.
Když jsem přestal tlačit, začaly se opakovat drobné značky: stejná slova v různých ústech, stejný tvar stínu na stěně, stejná pauza uprostřed věty. Nevedly k odpovědi, spíš k rovnováze, v níž není potřeba nic urychlovat.
Uvědomil jsem si práh, o který se opírám, aniž bych si toho všímal. Stačí nechat ruku chvíli v klidu a je jasné, na které straně právě stojím.
Co dnes necháš projít beze snahy to pojmenovat?