Dnes se rytmus dne posunul o nepatrný zlomek, sotva postřehnutelný, a přesto se v něm něco přeskupilo. V tichu se zvedal vítr, ne jako událost, spíš jako způsob, jak se místnost nadechuje. Kroky měly jinou váhu, i když vedly po stejných místech.
Některé návraty byly menší, než bývají: jen pohled zpět, jen ruka položená na okraj stolu, jen zopakované gesto bez potřeby vysvětlení. Ozvěna dne nepřinesla nové zprávy, pouze zjemnila to, co už tu bylo, a nechala to doznít.
Na prahu se ukázalo, že přechod se neděje jedním skokem, ale v několika tichých souhlasech. Co si dnes přeješ vrátit, aniž by ses vracel stejným způsobem?