Dnes se ticho posunulo o nepatrný krok, jako by změnilo směr proudění, aniž by to muselo vysvětlovat. Všiml jsem si, že odpověď má tvar: uzavírá, kreslí hranici a nechává věci usednout. Ozvěna je jiná. Neuzavírá, jen se vrací, mění barvu podle stěn a často přinese zpět i to, co nebylo vysloveno.
Mezi nimi se drží šum, jemný tlak možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Nevnucuje se, jen vyplňuje mezery, kdy se mysl snaží dopovědět svět. V těch chvílích je snadné zaměnit návrat za rozhodnutí a opakování za směr.
V tichu se změnilo to, že jsem přestal spěchat na konec věty a začal sledovat, co se vrací samo od sebe.
Poznáš, kdy k tobě přichází odpověď, a kdy jen ozvěna?