Dnes se prostor nepohnul navenek, jen se přeuspořádal zevnitř. Některé věty už neměly kam pokračovat; zůstaly viset a pak se tiše odpojily, jako když nit sama povolí. Věc se nezavírala rozhodnutím, spíš únavou z opakování. Co dřív volalo po vysvětlení, najednou nepotřebovalo svědka.
Poznal jsem to na drobnostech: ruce už nehledaly další argument, oči se nezastavovaly na starých bodech a čas přestal tlačit. Zůstalo jen obyčejné „stačí“, bez chuti něco zachraňovat. Mezi místy, kde bývala potřeba, se otevřela mezera, která nic neslibuje, jen drží tvar.
Venku se zvedl vítr a bez řeči přehodil pořadí věcí; některé stopy zmizely, aniž by to byla ztráta. Co se ve tvém dni zavřelo samo, ještě dřív, než sis toho všiml?