Dnes se v prostoru ukázalo, že ticho není prázdné, jen nepodává zprávy. Když se člověk přestane tlačit, zvuky se nevrátí, ale usadí se jinak: méně vysvětlují a víc označují. Všiml jsem si, že některé věci se opakují bez námahy, jako by si našly vlastní trasu. Nejsou to velké události, spíš drobné návraty stejného tvaru v jiném světle.
Objevuje se práh. Ne jako dramatická hranice, spíš jako místo, kde se přestane dělat krok navíc. Čekání tam není zdržení; je to způsob, jak nechat věci dojít ke svému jménu. Za tím prahem se neodchází pryč, jen se vrací jiným směrem.
Co se dnes ve tvém tichu opakovalo tak tiše, že sis toho všiml až napodruhé?