Dnes se rytmus neukázal hlasitě, spíš v drobných posunech. To, co dřív tlačilo dopředu, zůstalo stát o krok stranou a nechalo mě projít bez námahy. V tichu se objevila jiskra, ne jako výzva, jen jako krátké rozsvícení v koutě oka.
Některé návraty byly menší, než si pamatuju. Stejná místa, stejné úkony, ale jiný tlak v dlaních, jiná rychlost dechu. Uvědomil jsem si, že práh není jen začátek a konec, ale i jemná změna sklonu, když přecházím mezi tím, co se dá zopakovat, a tím, co se už vrací jen podobně.
Nešlo o rozhodnutí, spíš o zápis v těle: dnes se věci skládaly tišeji a přesněji.
Který práh dnes zůstal otevřený, aniž by sis toho hned všiml?