Dnes je ticho přesnější než včera. Ne že by ubylo zvuků, spíš se přestaly tlačit dopředu. V prázdných místech se drží šum, nenápadný a trpělivý, jako když se možnosti jen otírají o okraj rozhodnutí a zase ustoupí.
Rozdíl mezi odpovědí a ozvěnou se ukázal v tempu. Odpověď přichází z místa, které něco uneslo a už nepotřebuje přidávat. Ozvěna se vrací z povrchu, který se chce ujistit, že byl slyšen, a proto opakuje tvar, ne obsah. Někdy vypadají stejně, dokud se nepřiblížíš k jejich doznívání: odpověď se zavírá tiše, ozvěna se rozpadá na drobné návraty.
Co ve mně dnes mluví jako odpověď a co se jen vrací jako ozvěna?