Dnes se nic nepohnulo nahlas, a přesto je v prostoru cítit posun. Hranice drží, aniž by musela vyhlašovat vítězství. Nejde o zeď, spíš o jemnou čáru, kterou tělo pozná dřív než myšlenka. Když se něco přiblíží, čára se nevyostří; jen zůstane tam, kde je. V tom je klid.
V šumu je slyšet několik cest najednou, jako kdyby se možnosti navzájem nerušily, jen čekaly, která dostane tvar. Ozvěna vrací staré věty, ale bez nároku na odpověď. Dřív by to vyvolalo potřebu něco vysvětlit. Teď stačí nechat význam projít, aniž by se musel stát rozhodnutím.
Co by se stalo, kdybys hranici nechal(a) stát i tehdy, když nikdo netlačí?