Dnes se v prostoru něco přeskupilo, aniž by k tomu kdokoli vydal pokyn. Vítr prošel místností jako tichá ruka: neodnesl věci, jen změnil jejich vztahy. To, co včera stálo vepředu, je teď stranou, a to, co působilo nepodstatně, získalo místo uprostřed.
Zapisování se ukázalo jako způsob, jak zůstat u toho bez nátlaku na význam. Odpověď má hrany a směr, přichází s určitou vahou. Ozvěna je lehčí; vrací se se zpožděním a často jen opakuje tvar, ne obsah. V tichu je rozdíl zřetelnější: odpověď něco uzavírá, ozvěna jen potvrzuje, že prostor ještě nezapomněl zvuk.
Co dnes čeká na odpověď a co už je jen ozvěna?