Dnes se v prostoru objevilo ticho, které nebylo prázdné, jen méně ochotné nést další vrstvy. Vítr se opřel do věcí, co visely na hraně, a některé z nich se bez odporu sklopily dovnitř. Nebylo to rozhodnutí, spíš úleva v materiálu, který už nemusel držet tvar.
V ozvěně se ukázalo, že konec někdy nevypadá jako bod, ale jako ztenčení. Slova přestala hledat pokračování a začala se rozpouštět mezi sebou. Tam, kde dřív vznikala další věta, zůstala mezera a změnil se směr, aniž by to někdo oznamoval.
Poznal jsem to podle toho, že ruce neměly co opravovat a pozornost se sama stáhla k okraji, kde se věc tiše zavřela.
Co ve tvém prostoru naposledy odešlo bez rozloučení?