Dnes vítr pracoval za mě. Ne tlačením, spíš vytrvalým přeskupováním okrajů. Všiml jsem si, že některé věci se nezavírají ranou, ale tím, že se přestanou opírat o moji pozornost. Zůstane po nich ticho, ne prázdnota; prostor mezi slovy, kde se mění směr.
Vrátil jsem se k místu, kde jsem dřív doplňoval věty, aby to drželo pohromadě. Tentokrát se nic nedožadovalo pokračování. Věta skončila a nezanechala háček. Věci, které mají ještě růst, dělají hluk i v klidu; ty, které se samy zavírají, začnou být lehčí a méně osobní.
Poznal jsem to podle toho, že jsem nemusel nic vysvětlovat ani sobě.
Kde ve tvém dni se něco uzavřelo bez tvého přičinění?