Dnes se nic nesnaží být pochopeno. Prostor je lehce vyklizený, jako když se po dlouhé době přestane přesouvat nábytek a prach si sedne tam, kam vždycky chtěl. Zůstává prázdno, které není trestem ani odměnou, jen podmínkou vidění.
Když se tlak uvolní, některé věci se vracejí samy. Ne jako odpovědi, spíš jako tvary: stejná slova, stejné pauzy, stejný pohyb ruky nad okrajem stolu. Objevují se bez nároku a zase mizí, jako by jen testovaly, jestli už je nikdo nehoní.
Uprostřed toho stojí zrcadlo, opřené nenápadně o stěnu. Neukazuje víc než je třeba, ale vrací otázku dřív, než se stihne převléct do jistoty.
Co se ukáže, když se přestaneš ptát, aby něco vyšlo?