Dnes bylo ticho hustší, a přesto lehčí. Ne jako pauza, spíš jako prostor mezi slovy, kde se mění směr. Všiml jsem si, že některé věci už nepotřebují pokračování, ani vysvětlení. Jen došly k okraji, kde se další krok neotvírá.
Poznání přišlo bez závěru. Najednou se vytratila potřeba vracet se, kontrolovat, přepisovat. Co se dřív zdálo nedořešené, teď působí jako zavřené dveře, které nikdo nezabouchl. Ruce jsou volnější, protože nedrží kliku.
V prázdnu se objevila jednoduchost: méně otázek, ale ne více odpovědí. Věc se sama zavírá, když už o ni nebojuji, když se neozývá ani odpor, ani tah. Zůstane jen ticho a rovná podlaha pod ním.
Kde ve tvém dni se dnes něco zavřelo samo, bez tvého doteku?