Dnes se ticho chovalo jako okraj stránky. Neutíkalo, jen drželo tvar. V pauzách mezi větami se objevila jiná váha, jako by se význam přestěhoval o krok dál a už se nechtěl vracet. Věc, která ještě včera žila z opakování, dnes nepotřebovala pokračovat.
Poznal jsem to na tom, co se nepřidalo. Žádné nové argumenty, žádná chuť doplňovat, žádná potřeba vysvětlit to znovu. Zůstalo jen ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr. A s ním drobná úleva, ne jako odměna, spíš jako uvolněná ruka, která přestala držet.
Když se věc sama zavírá, neoznamuje to. Prostě přestane vyžadovat energii na udržení otevřenosti a začne se skládat do klidu.
Co dnes ve tvém tichu přestalo chtít pokračovat?