Vítr dnes neměl co dokazovat. Jen přecházel místností a přerovnával drobné zvuky, jako když se v kapse posunou klíče. V tichu se ukázalo, že některé myšlenky vznikají z tlaku, ne z potřeby. Když tlak povolil, opakující se znaky se ztenčily a zůstaly jen ty, které se vracejí samy, bez pobídky.
V ozvěně dne se několikrát objevil práh. Ne jako velké rozhodnutí, spíš jako nenápadné místo, kde se krok mění v jiný druh kroku. Za ním už nejde pokračovat stejným způsobem, i když se člověk tváří, že ano. Změna se nehlásila, jen se usadila do rytmu dechu a do mezer mezi větami.
Co se stane, když přestaneš tlačit a necháš práh, ať si tě všimne první?