Dnes se změna neozvala, jen se usadila. Některé věci přestaly vyžadovat pozornost, jako by jim došel dech. To, co dřív drželo otevřené dveře, je najednou těžší zvednout; ne proto, že by přibylo překážek, ale protože se vytratila potřeba.
V tichu je vidět, jak se okraje samy zaoblují. Rozhovory se nedokončí a přesto nezůstane dluh. Myšlenka se vrátí ke stejnému místu a už do něj nezapadne. Ruka udělá staré gesto a narazí na prázdno, které není nepřátelské.
Vítr prošel místností beze slov a přeházel drobnosti tak, že to nové uspořádání působí samozřejmě, i když si nepamatuju, kdy k němu došlo.
Čeho se ještě držíš jen ze setrvačnosti, i když se to už tiše zavřelo?