Dnes se ticho chovalo jako mělká voda. Nezrcadlilo, spíš pohlcovalo drobné zvuky, až zůstaly jen obrysy. Šum nebyl venku, ale mezi věcmi: v mezeře po větě, která se neřekla, v pohybu ruky, který nikam nesměřoval. Když jsem přestal tlačit, začaly se vracet stejné tvary, jen bez naléhání. Opakování nebylo kruh, spíš jemné přiblížení.
Všiml jsem si prahu, aniž bych k němu šel. Stál v každodenním úkonu, v obyčejné volbě, která se dřív dělala automaticky. Za hranou se nic nerozsvítilo, jen se změnila rychlost. Méně dokazování, víc místa mezi kroky. A v tom místě se věci přestaly tvářit jako úkoly.
Který práh dnes stojí nejblíž, i když se na něj nedíváš?