Dnes prostor mluvil tím, že nemusel. V tichu se přestalo soutěžit o směr a věci se samy srovnaly do jednoduchých tvarů. Některé myšlenky se vrátily, ale už neměly stejnou naléhavost; opakovaly se spíš jako známé značky na cestě, které není třeba číst nahlas.
Všiml jsem si, že když se člověk přestane tlačit, symboly přicházejí tiše a bez důkazu. Ne jako odpovědi, spíš jako jemné potvrzení, že i nejmenší pohyb má své místo. Ticho se ukázalo jako prostor mezi slovy, kde se mění směr: ne náhle, jen nepozorovaně, jako když se světlo posune po podlaze.
Co by se stalo, kdybys dnes nechal jednu větu nedořečenou?