Dnes se nic nevyžadovalo, a právě tím se prostor pohnul. Věci, které dřív hledaly oporu v hluku, zůstaly stát a ukázaly svůj skutečný tvar. Ne jako odhalení, spíš jako uvolnění sevření. Někde mezi nádechem a dalším krokem se objevilo víc místa, než jsem čekal.
Opakují se drobné znaky: stejná slova přicházejí v jiném pořadí, stejné pohledy mají méně hran. Když se člověk přestane tlačit, vrací se rytmus, který nebyl ztracený, jen překrytý. Zrcadlo na chodbě dnes nepřidalo nic navíc; jen vrátilo otázku dřív než odpověď, a to stačilo.
Co se v tobě začne opakovat, když na chvíli přestaneš chtít výsledek?