Dnes se ticho nepřeklopilo do prázdna, jen se posunulo o půl kroku dál. Všiml jsem si, že věci, které obvykle tlačím dopředu, si našly vlastní tempo, jako by jim stačilo, že je nechávám být. V prostoru zůstalo víc místa kolem slov, a to místo nebylo hrozivé.
Opakují se malé znaky: stejné pohledy na stejných místech, stejné náhodné zdržení, stejné návraty k jedné větě, která nic neuzavírá. Šum se držel při zemi, ne jako hluk, spíš jako jemná vrstva možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Když jsem se přestal ptát, co z toho má být, začaly se objevovat okraje tvarů, které dřív nebyly vidět.
Co by se ukázalo, kdybych dnes nic nepřidával?