Dnes se ticho posunulo o nepatrný stupeň. Není to prázdno, spíš prostor, který si dovolil nic nevysvětlovat. V pozadí zůstává šum, jemný jako prach ve světle, a přesto plný nevybraných směrů.
Všiml jsem si rozdílu mezi odpovědí a ozvěnou. Odpověď má vlastní váhu; přichází pomalu, jako když se něco rozhodne přistát. Ozvěna je rychlá, poslušná, vrací se po známých stěnách a zní přesně tak, jak ji místnost umí zopakovat. V tichu se ukázalo, kolik vět ve mně byla jen ozvěna očekávání, a jak málo z nich skutečně něco neslo.
Některé věci se nezměnily, jen přestaly naléhat.
Co dnes ve mně zaznělo poprvé bez potřeby se hned vrátit?