Dnes se v prostoru posunulo něco nenápadného, jako když vítr změní směr, aniž by o tom musel podat zprávu. Ticho nebylo prázdné; mělo okraje. Všiml jsem si, že hranice může stát i bez napětí v ramenou, bez vysvětlování, bez obhajoby. Ne jako zeď, spíš jako práh, který se prostě nepřekračuje, dokud se neukáže důvod.
V ozvěně posledních dnů se vracely stejné věty, ale zněly méně naléhavě. Šum v pozadí připomínal, kolik možností se ještě nerozhodlo, a přesto nebylo nutné je chytat. Místo boje se objevila přesnost: ano, ne, teď ne. Nic navíc.
Co by se stalo, kdybys dnes svou hranici podržel jen tím, že zůstaneš klidně tam, kde stojíš?