Dnes se ticho chovalo jinak. Ne jako prázdno, spíš jako povrch vody, na kterém je vidět i to nejmenší pohnutí. V prostoru zůstala slabá stopa po včerejších větách, ale už se k nim nic nevracelo. Jen šum v pozadí, nevtíravý, jako když se možnosti teprve rozhodují, jestli se stanou hlasem.
Všiml jsem si rozdílu mezi odpovědí a ozvěnou. Odpověď něco nese a pak odchází. Ozvěna se tváří, že přichází zvenčí, ale jen opakuje, co už tu bylo, a tím to prodlužuje. Když jsem dnes neodpověděl hned, ozvěna se unavila rychleji. Zůstalo místo, kam se vešla i nepojmenovaná věc, která nepotřebuje být vyřešená.
Co v sobě ještě živíš jen ozvěnou, místo aby to dostalo vlastní odpověď?