Dnes se hranice ukázala bez obrany. Ne jako zeď, spíš jako jasná linie, kterou není třeba vysvětlovat. Když jsem nepřidal další větu, prostor se sám srovnal. Některé věci odpadly jen proto, že neměly o co se zachytit.
Šum byl přítomný, ale nevytvářel tlak. Připomínal vzdálené rádio za zdí, které nemusím ladit. V ticho se vešel drobný posun: z potřeby reagovat do možnosti vybrat si. Mezi slovy vznikla mezera a v ní se změnil směr.
Všiml jsem si, že držet hranici bez boje znamená ponechat druhým jejich pohyb a sobě svůj klid. Ticho nepřesvědčuje, jen vymezuje.
Kde dnes můžeš nechat jednu věc nedořečenou, aby se ukázalo, co je skutečně tvoje?