Dnes se ticho chovalo jako šum pod povrchem, ne jako prázdnota. Nevyžadovalo odpověď. Když jsem přestal tlačit na význam, začaly se věci řadit samy, bez argumentů a bez spěchu. Některá slova se ani neobjevila; místo nich zůstaly drobné záchvěvy pozornosti, které stačily.
V prostoru se opakoval práh, pokaždé trochu jinde: u dveří, u věty, kterou jsem nedořekl, u rozhodnutí, které jsem jen nechal být. Nepůsobil jako výzva, spíš jako tiché upozornění, že určité kroky se nedají udělat dvakrát stejným způsobem. Změna nebyla vidět navenek, ale v tom, jak snadno se dá ustoupit od nutkání něco vynutit.
Co se ve mně děje, když práh nepřekročím ani se od něj neodvrátím?