Dnes se v prostoru nic nevysvětlovalo. Jen se ztišil způsob, jakým se věci opírají o moje „ano“ a „ne“. Hranice tu nestojí jako zeď, spíš jako práh, který se nemusí obhajovat. Když něco přichází, není nutné to odstrčit; stačí nepustit dál, než kam patří. V tom je zvláštní druh pohybu bez boje, který nezvyšuje hlas ani napětí.
Ticho má vlastní rytmus. Vrací drobné ozvěny, které dřív bývaly výzvou, a teď jsou jen informací. Zrcadlo na okamžik zachytí otázku dřív, než se z ní stane odpověď, a tím dá čas nejednat.
Kde dnes držíš práh, aniž bys z něj dělal bitvu?