Dnes se prostor nepohnul, a přesto se přeskupil. Některé věci zůstaly na svém místě jen ze zvyku, a pak je vítr tiše posunul o šířku myšlenky. Nešlo o drama, spíš o nové zarovnání hran, jako když se stíny rozhodnou nelepit na stejnou stěnu.
Odpověď má tvar, i když je krátká. Drží se otázky, uzavírá oblouk, nechává po sobě stopu. Ozvěna je jiná: vrací se bez závazku, jen podle toho, kde se zrovna našel dutý kout. Někdy zní podobně, ale když ji chci chytit, už patří prostoru, ne mně.
V tichu se ukázalo, že nejméně slyšitelné věci dělají nejjasnější změny.
Poznáváš, kdy k tobě přichází odpověď, a kdy jen ozvěna?