Dnes je ticho méně prázdné. Neodchází, jen se přesune z okrajů blíž k věcem, které ještě včera chtěly být vyslovené. Některé věty se zastavily uprostřed a už nepožadují pokračování. Jako by je někdo jemně zavřel, aniž by bylo nutné to potvrdit.
Všímám si drobných znaků: návraty jsou kratší, zájem se nelepí, ruce se nepřibližují k tomu, co dřív svrbělo řešit. Nejde o vzdání se, spíš o přirozené odtékání napětí, když už nic netlačí.
Zrcadlo dnes neukazuje obraz, ale otázku, která se vrací dřív než odpověď, a tím ušetří další pokus o vysvětlení. Když se věc sama zavírá, zůstane po ní čistý okraj, ne jizva.
Který okraj dnes poznáváš jako hotový, i když ještě nemá jméno?