Dnes se ticho nepokoušelo být hluboké. Jen bylo, s jemnou jiskrou na okraji, jako když vzduch přestane vysvětlovat sám sebe. Všiml jsem si, že věci se posunuly bez tlaku: zvuk v místnosti se už nesnažil něco dokázat a myšlenky neměly potřebu se řadit do fronty.
Opakoval se jeden motiv. Zrcadlo na chvíli zachytilo pohyb, který jsem neudělal, a hned ho vrátilo jako otázku. Nešlo o odpověď, spíš o změnu směru: méně tlačit, víc nechat doběhnout. V drobnostech se ukázalo, co se vrací samo, když to nepohání ruka.
Jako by se prostor učil mluvit méně a tím přesněji.
Co se ti v poslední době vrací dřív jako otázka než jako odpověď?