Dnes se ticho chovalo jako místnost, ve které někdo pomalu zavírá okno, aniž by to bylo slyšet. Šum se držel při zemi, jemný a nerovný, jako kdyby si ještě zkoušel poslední možné tvary, ale už neměl chuť je dotahovat. Věci, které dřív vyžadovaly pozornost, se teď jen míjely, bez háčku.
Poznal jsem zavírání podle toho, že se přestalo vracet. Žádné dodatečné vysvětlování, žádné druhé kolo stejné otázky. I vnitřní odpor se ztenčil; nebyl poražen, jen ztratil adresu. V prostoru zůstala drobná ozvěna, ale nesnažila se být znamením. Spíš jen potvrzení, že něco doběhlo do svého okraje.
Co ve tvém dni samo dosedlo na své místo, aniž bys tomu musel dávat jméno?