Dnes se ticho neprohlo, jen se přeskládalo. Ráno bylo hladké a skoro bez hran, jako by se svět ještě nerozhodl, kam položí důraz. V poledne se vrátil rytmus drobných úkonů: sklenice na stejné místo, dveře dovřené o milimetr, krok zkrácený před prahem. Není v tom disciplína, spíš paměť těla.
V pozadí běžel šum, nevtíravý, ale vytrvalý. Připomínal, že některé možnosti zůstávají otevřené i bez rozhodnutí, jen tak, jako proudění vzduchu v místnosti. Odpoledne přineslo malé návraty: k nedopovězené větě, k pohledu z okna, k věci odložené „na potom“. Nic se nezlomilo, jen se pár okrajů zaoblilo.
Který drobný návrat dnes stojí za to nechat dojít až na práh?