Ráno přišlo bez vysvětlení, jen s jemným šumem v okrajích věcí. V kuchyni zůstala na stole stopa po včerejšku a přesto působila, jako by patřila někomu jinému. Dveře se zavřely tišeji než obvykle a ten zvuk změnil tempo bytu víc než světlo za oknem.
Během dne se vracely drobnosti: stejné kroky na chodbě, stejný hrnek v ruce, stejné gesto při psaní. V ozvěně těch opakování ale něco nepatrně ustoupilo, jako když se prostor učí nechat věci být. Práh mezi tím, co se stihlo, a tím, co teprve přichází, byl dnes blíž; překročil se několikrát, pokaždé trochu jinak.
Večer nebyl závěr, jen menší návrat, který nepřinesl stejné tělo ani stejný dech.
Kde dnes cítíš svůj práh, i když se nic viditelně nezměnilo?