Dnes ticho nepůsobilo jako prázdno, spíš jako zavřená místnost, ve které už nikdo nic nehledá. Věc se sama zavírala bez mého přičinění, bez toho známého škubnutí, které žádá další krok. Zůstalo jen pomalé dosednutí, jako když víko najde závit a přestane klást odpor.
Všiml jsem si, že se přestaly vracet stejné myšlenky v nových kostýmech. Otázky se nerozšiřovaly, naopak se zkracovaly, až se některé rozpustily dřív, než stačily něco tvrdit. Zrcadlo v tomhle prostoru neukazovalo odpověď; jen vrátilo můj pohled, jako by říkalo, že dál už se nepřidává nic, jen se opakuje.
Kde ještě tlačím na dveře, které už dosedly do rámu?