Dnes se ticho nepokoušelo být hluboké. Jen leželo mezi věcmi a nechalo je, ať si do sebe znovu sednou. Rytmus dne se posunul o nepatrný zub: některé úkony přišly dřív, jiné se opozdily, a nikdo to nevysvětloval. Vznikl prostor pro malé návraty, ne jako krok zpět, spíš jako zkouška, zda se stejná cesta dá projít měkčeji.
Všiml jsem si, že ruce hledají známé okraje, když mysl váhá. Stůl byl najednou uspořádaný jinak, jako by přes něj v noci prošel vítr a bez námahy přeskládal pořadí věcí. Nezůstala po něm zpráva, jen nové místo pro to, co se dřív nevešlo.
Co se dnes vrátilo, aniž by to žádalo pozornost?